[Back to the Main Page!]Praktická láska
Přemýšlel(a) jsi někdy o velké Ježíšově lásce, kterou nám ukázal, že zachránil Tebe a mne? „Malá kniha Bible“ to říká takto: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný“(Jan 3;16). Jeden z Ježíšových učedníků, Jan, zakusil tuto lásku Ježíšovu z první ruky, a takto o tom píše: „V tom jest láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že on miloval nás, a poslal Syna svého obět slitování za hříchy naše“ (1. Janova 4;10). Ježíš se vzdal svého vlastního života, abychom my měli budoucnost, naději a život věčný.Jak nás Ježíš může zachránit?Ale jak nás Ježíš mohl zachránit? Pán se zavázal, že uspěje tam, kde Adam selhal. Jak to Ježíš mohl provést, když viděl, že je Bohem? Pavel to popisuje takto: „To tedy ci te při sobě, co i při Kristu Ježíši. Kterýž nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu; Ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn“ (Filipským 2, 5-11). Jan to říká tímto způsobem: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest. … Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce,) plné milosti a pravdy“ (Jan 1;1-3.14).
Tohle je těžké pochopit; tento verš popisuje Ježíše jako „Slovo“. Byl to Ježíš, kdo tady přišel v těle – jako lidská bytost. Pavel to dotvrzuje těmito slovy: „Poněvadž tedy dítky účastnost mají těla a krve, i on též podobně účasten jest jich“ (Židům 2;14). Jinde Pavel píše, že Bůh poslal „Syna svého v podobnosti těla hříchu“ (Římanům 8;3). Aby nás zachránil, musel Ježíš Kristus zvítězit tam, kde Adam (člověk) zhřešil. On se musel snížit na naši úroveò. I když byl Bohem, zjevil se jako člověk, jako oslabená osoba. Jedině tímto způsobem nás mohl zachránit. Pavel popisuje misii a boje Ježíšovy v těchto slovech: „A protož ve všem připodobněn býti měl bratřím, aby milosrdný byl a věrný nejvyšší kněz v tom, což by u Boha k očištění hříchů lidu jednáno býti mělo. Nebo že jest i sám trpěl, pokoušín byv, může také pokušení trpícím spomáhati“. Nebo nemáme nejvyššího kněže, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu. Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný“ (Židům 2; 17-18 a 4; 15-16).
Toto je podstata spasení. Ježíš žil život bez hřešení. Krátce po Jeho narození ve stáji v Betlémě, satan, skrze Heroda, chtěl vzít jeho život (Matouš 2;7-23). Byl pokoušen ke hříchu ïáblem/satanem (Matouš 4;1-11). Farizeové a zákoníci se ho snažili pokoušet a uvrhovali na Něj falešná obvinění. Byl zkoušen a testován mnoha způsoby. Byl zbičován, mučen, zbit a popliván. Dali Mu trnovou korunu na hlavu a potom Ho pověsili na kříž jako zločince, i když se nedopustil žádného zločinu. Tam, na golgotském kříži, položil svůj život za Tebe a za nás. Krátkou chvilku poté, co zvolal, „Dokonáno jest“, zahynul. Vítězství bylo vyhráno. Krátce potom Mu probodli bok kopím a voda a krev odtud vytekla na znamení, že Ježíš byl mrtvý. On prolil svou krev pro Tebe i pro nás. On za nás zemřel, abychom mohli žít navěky. Představ si tu obě a lásku! On ukázal, že Mu na nás záleží. Neměli bychom my všichni ukázat naši vděčnost Jemu tím, že přijmeme tento dar spasení? Jeho ranami jsme uzdraveni
Ježíš měl mnoho přítel, ale také mnoho nepřátel. „Nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí, a kterýž zkusil nemocí, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili. Ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl, my však domnívali jsme se, že jest raněn, a ubit od Boha, i strápen. On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeò pokoje našeho na něj vzložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno“ (Izaiáš 53;3-5).
Možná se zeptáte, ale proč musel Ježíš skrze toto všechno projít? Bible říká „hřích je přestoupení zákona“ a že „odplata za hřích je smrt“ (1. Janova 3;4; Římanům 6;23). Dále pak Bible říká, že my „všichni jsme zajisté zhřešili a nemáme slávy Boží” (Římanům 3;23). Proto, my jsme na stejné lodi. Vypadá to, že jsme odsouzeni zemřít, protože jsme všichni zhřešili. Kvůli tomuto našemu ztracenému postavení se Ježíš vrátil, aby nás zachránil od věčné smrti
Naše smysly a boj mezi tělem a duchem
I když toho bylo a planetě zemi mnoho zničeno, stále můžeme vidět spoustu Božího stvoření; mnoho krásných květin, stromy, ptáky, zvěř a lidi. Obojí, člověk i zvířata, jsou obdarováni dokonalými smysly jako jsou uši, nos, ústa a emoce. Skrze tyto jsme schopni se radovat z nádherné přírody. Měli bychom trénovat své smysly k objevování všech krás přírody. Toto obohatí náš život.
Všimněme si však, že máme nepřítele. Jmenuje se Ïábel a Satan. On nás pokouší, abychom dělali to, co není správné. Pokouší nás skrze naše smysly. Ví, že když se poddáme žádostem našeho těla, tak zhřešíme. Proto nás zaplétá do situací, kde můžeme vidět, slyšet, ochutnat a pocítit to, co nás přivede ke hříchu. On nás vábí skrze naše smysly k hříchu. Láká nás, abychom jednali v rozporu se zákony přírody a zákonem Božím.
Protože Stvořitel ustanovil 10 přikázání (Exodus 20;3-17) jako „návod pro člověka“, satan který vzdoruje Bohu, se snaží, abychom přestoupili Boží přikázání. Bůh si přeje, abychom dodržo-vali Jeho přikázání, ale ïábel chce opak toho. Tento boj mezi naším tělem a Duchem se odehrává každý den, každou minutu a dokonce i každou sekundu. Takto ho popisuje Pavel: „Ale pravím : Duchem choïte, a žádosti těla nevykonáte. Nebo tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu. Ty pak věci jsou sobě vespolek odporné, tak abyste ne hned, což byste chtěli, to činili. Jestliže pak Duchem vedeni býváte, nejste pod Zákonem. …“ (Galatským 5;16-18).
Tělo a duch – dvě opačné síly
„Zjevní jsou pak skutkové těla, jenž jsou: Cizoložstvo, smilstvo, nečistota, chlipnost, Modloslužba, čarování, nepřátelství, svárové, nenávisti, hněvové, dráždění, různice, sekty, Závisti, vraždy, opilství, hodování, a těm podobné věci. Kteréžto kdožkoli činí, to vám předpovídám, jakož jsem i prve pravil, že království Božího dědicové nebudou. …
Ovoce pak Ducha jesti : Láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost. Proti takovým není Zákon. Nebo kteříž jsou Kristovi, ti jsou tělo své ukřižovali s vášněmi a s žádostmi. Jsme-li tedy Duchem živi, Duchem i choïme“ (Galatským 5;19-25).
Síla, kterou všichni potřebujeme!
Všichni jsme stvořeni se schopností konat v životě svá vlastní rozhodnutí – svobodnou vůlí. Centrum našeho mozku, kde sídlí naše schopnosti pro rozhodování, pro přemýšlení a pro odhad, je v nadřízenosti nad našimi smyslovými centry. Pokud jsme si toho vědomi a svobodně používáme naši vůli, můžeme dělat svá vlastní vědomá rozhodnutí, aniž bychom byli vedeni svými smysly, jiným člověkem, anebo okolnostmi. Takto nás stvořil Bůh, ale On si přeje, abychom s Ním spolupracovali. Můžeme Boha požádat, aby nám pomáhal se rozhodovat podle Jeho vůle. To nás uschopní, abychom obstáli před pokušením satana. Jestliže učiníme sobecká rozhodnutí bez žádosti o Boží radu, často učiníme rozhodnutí, kterých budeme později litovat. Proto je naším dílem, abychom předali svou vůli na Kristovu stranu, a tak ponořili svou vůli do vůle Boží. Jakmile podřídíme naší vůli Jeho vůli a Jeho cestě, která je tou nejlepší, tak Duch svatý rychle vstoupí do našich životů a bude v nás působit i chtění i skutečné činění, podle dobře libé vůle své (Filipským 2;13). Kdykoliv si vybereme nespolehnout se na své já, ale rozhodneme se držet Boží vůle, stáváme se spojenci s mocí, která je nade všemi silami. Obdržíme moc od Boha, která nás spojuje s Jeho mocí, takto my můžeme žít novým životem – životem víry.
Jaká pomoc je naše v boji proti pokušením satana? Trochu jsme se již o tom zmínili, ale pojïme se podívat zblízka: Když Ježíš vystupoval na nebe, řekl: „Ale přijměte moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové” (Skutky 1;8).
Na jiném místě Ježíš řekl: „Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, on vás naučí všemu a připomene vám všecko, což jsem koli mluvil vám“. Nakonec Ježíš také zaslíbil následující: „Ale když přijde ten Duch pravdy, uvede vás ve všelikou pravdu“ (Jan 14;26 a Jan 16;13). Duch svatý, osoba božství, nám dá sílu, abychom svědčili pro Ježíše. Pomůže nám pochopit pravdu Božího Slova a žít podle vůle Boží. Tímto způsobem získáme sílu, abychom zvítězili nad satanovými pokušeními, které jinak ve své síle nepřemůžeme.
Budou všichni š astni podle své vlastní vůle?
Někteří si myslí, že naši víru musíme založit na svých „dobrých pocitech“; jiní říkají „každý je š astný podle své vlastní vůle“. Bible ale říká že tady je „jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Efezským 4;5). Ježíš, Stvořitel říká: „Já jsem ta cesta, pravda a život. Žádný nepřihází k Otci než skrze mne“ (Jan 14;6). Proto my nejsme š astní podle své vlastní vůle. Raději máme následovat šlépěje Ježíše, který je tou cestou. Ne tápat po nějaké cestě podle našeho „dobrého pocitu“, ale následovat cestu, kterou On ukázal a tu cestu můžeme nalézt studiem Božího Slova. Tolik mnoho učení a církevních denominací je založeno na nějaké určité ideologii nebo určitém verši z Bible. Pravda se však nachází ve studiu Božího Slova, Bibli, a celá pravda se shlukuje okolo Ježíše, Spasitele. Nikdo jiný kromě Stvořitele nám nedal život a je to skrze Něj, že stále existujeme (Kolosenským 1;17). Žádné jiné osoby nejsou schopné nám dát budoucnost a naději – které nám zajistí život věčný. Je to pouze, když přijmeme Ježíše vírou a řekneme „ano“ Jeho nabídce milosti a spasení, že jsme spaseni. Toto je rozhodnutí, které musíš učinit teï! Rozhoduješ se buï pro život nebo smrt. Bible říká: „Nebo odplata za hřích je smrt, ale milost Boží život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem“ (Římanům 6;23).
Krátce před svou smrtí řekl Jozue, vůdce Izraele, lidu, aby se rozhodl, komu bude sloužit, buï egyptským a amorejským bohům nebo Pánu. Sám potom řekl: „já pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu“ (Jozue 24;15). Nech každý z nás učiní jasné rozhodnutí následovat Ježíše Krista nyní! Potom přejdeme ze smrti do života, a také nalezneme pravý smysl života potom také získáme budoucnost a naději.
Jak se zbavit toho nejtěžšího břemena!
Říci Ježíši „ano“ také znamená, že nám pomůže se zbavit tíhy hříchu v našem životě. Ježíš přišel, aby nás zachránil od hříchu (Matouš 1;21). Vidíte, tak dlouho jak máme nevyznaný a neolitovaný hřích ve svém životě, stále jsme otroky toho hříchu. Bible říká: „že každý kdo činí hřích, služebník jest hřícha“ (Jan 8;34). Potom jsme jakoby chyceni v lasu. Satan má nad námi kontrolu a v tomto postavení nemůžeme být spaseni, protože nic nečistého nevejde do království Božího (Zjevení 21;27). V tomto ztraceném stavu se musíme modlit k Bohu o vysvobození. Pouze Ježíš nás může vysvobodit. On může rozbít pouta hříchu, když začneme rozbíjet pouta hříchu, a to jsme pouze na začátku boje. Jakmile Duch svatý probouzí svědomí každého, tak si postupně uvědomujeme hříšnost hříchu, jeho moc, jeho zlobu, jeho výslednou bolest a začínáme vidět s tíhou v srdci. Pochopíme, že hřích nás oddělil od Boha a že jsme se stali služebníky hříchu. Čím více se snažíme se osvobodit, tím více zjiš ujeme jak jsme bezmocní. Naše pohnutky jsou nečisté, naše srdce jsou zlá. Vidíme, že naše životy byly soběstředné a toužíme být osvobozeni, očištěni a volní. Jak můžeme být v souladu s vůlí Boží?
Co potřebujeme je pokoj – Boží požehnání, pokoj a lásku. Peníze tento pokoj nemohou koupit; nemůžeme ho získat naší vychytralostí ani moudrostí. Nikdy se nedomnívejte, že jej můžeme získat vlastním úsilím. Ale Bůh je nabízí jako dar „bez peněz a zadarmo“ (Izaiáš 55;1), Je tvůj, pokud jenom natáhneš svou ruku a přijmeš jej. „A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité” (Ezechiel 36;26).
Nový šat – nezasloužený
Důležitou věcí je, že hříchu se musíme zbavit. Musíme vložit celý náš hřích na Ježíše, aby nás mohl usmířit a umožnit nám spasení. Ilustrujme to tímto způsobem: „Jozue pak oblečen byl v roucha zmazaná, a stál před andělem. I odpověděl a řekl těm, kteříž stáli před ním, řka: Vezměte roucho to zmazané s něho. A řekl jemu: Pohleï, přenesl jsem s tebe nepravost tvou, a oblékl jsem tě v roucha proměnná” (Zachariáš 3;3-5). Platí to také obráceně: Ti kdo odmítnout vyznat svoji vinu; kdo jsou příliš pyšní, aby se pokořili před Pánem, těm Bůh nemůže odpustit a odplatou za hřích je smrt. Hřích musí být vypuzen předtím než můžeme být prohlášeni za spravedlivé.
V 15.kapitole evangelia Lukáše Ježíš vypráví tři podobenství o tom jak hledá ty, kteří odešli od Boha. V tom posledním podobenství vypráví o synu, který zažádal o své dědictví a potom odešel z domova. Promrhal všechny své peníze a nakonec skončil u prasat a hladový jim chtěl jíst jejich jídlo. Ano, je tam napsáno, že toužil jíst jídlo prasat. Po nějaké době přišel ke smyslům a pochopil, že tohle není budoucnost pro něj. Rozhodl se jít nazpět ke svému otci a také své rozhodnutí učinil; vstal a šel domů. Ještě daleko od domova toho syna uviděl jeho otec. Když ho otec uviděl všiml si jeho špinavých šatů a v jak mizerném stavu byl. Slitoval se nad ním, utíkal k němu, objal jej a políbil. „I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, a již nejsem hoden slouti syn tvůj. I řekl otec služebníkům svým: Přineste roucho to první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy. A přivedouce tele tučné, zabijte, a hodujíce, buïme veseli. Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. I počali veseli býti“ (Lukáš 15;21-24).
V tomto příběhu šat symbolizuje Kristovo roucho spravedlnosti. Zaprvé, synovi se musí špinavé roucho svléknout a poté dostane nový šat, aby se oblékl. Tím samým způsobem hříšník obdrží Kristovo roucho spravedlnosti díky milosti a skrze víru, když lituje svých hříchů a přijme spasení, které je v Ježíši Kristu.
Nyní vyvstává otázka: Chceme raději pokračovat v hříšném životě, v neslušnostech a ubohosti – živit se duchovním jídlem prasat – nebo raději uchopíme napřažené ruce Boží, které přijmou každého litujícího hříšníka s radostí?
To rozhodnutí je Tvoje!To rozhodnutí je také moje! Ale musíme jej učinit, nepomůže nám pouze si to přát nebo žít za ohradou s prasaty. Musíme jednat. Musíme jít k Ježíši a přijmout jeho nabídku spasení života věčného.
Spasení - podmíněné
Pojïme se uprostřed boje naučit pár Božích zaslíbení: „Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrný jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti“ (1. Janova 1;9). „Kdo přikrývá přestoupení svá, nepovede se jemu š astně; ale kdož je vyznává a opouští, milosrdenství důjde“(Přísloví 28;13). Jak můžeme vidět, spasení je dáno za určitých podmínek. Ježíš vykonal vše, aby nás zachránil, ale záleží jen na nás jestli to přijmeme nebo ne. Když si David uvědomil, že zhřešil, tak řekl: „Zhřešil jsem proti Hospodinu“ (2. Samuelova 12;13). Později tuto událost popsal takto: „Protož hřích svůj oznámil jsem tobě, a nepravosti své jsem neukryl. Řekl jsem: Vyznám na sebe Hospodinu přestoupení svá, a ty jsi odpustil nepravost hříchu mého. Sélah“ (Žalm 32;5). Takový je Ježíš, vždycky odpustí člověku, který má lítost, vyzná a opustí své hříšné skutky. Jakmile tohle proběhne, něco uvnitř se stane. Pavel popisuje tuto zkušenost těmito slovy: „Protož jest-li kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest“ (2. Korintským 5;17). Vaše mysl se mění, protože Duch svatý vstoupil do vašeho života. Tato proměna a zdroj moci, skrze Ducha svatého, toto všechno potřebujeme. Přijměme všichni s radostí tuto nabídku! Kromě toho jsme opravdu ve spěchu, protože ve světě narůstá bezbožnost a ta nás zformuje, pokud se neuchopíme ruky Boží a nezačneme s Ním kráčet nyní!
Odpuštění
Ježíš praví v modlitbě Páně: „A odpus nám naše hříchy jako i my odpustíme našim viníkům“ (Matouš 6;12). V epištole Jakuba je napsáno: „Vyznávejtež se pak jedni druhým z hříchů svých, a modlte se jedni za druhé, abyste uzdraveni byli. Mnoho zajisté může modlitba spravedlivého opravdová” (Jakub 5;16). To nám ukazuje, že v případě kdy někdo z nás urazil svého přítele nebo bližního měl by jim vyznat své hříchy a oni by mu měli ochotně odpustit. V případě, že jsi zhřešil veřejně měl by jsi učinit vyznání veřejně. Osobní přestupky by měly by být vyznány osobě, která byla zraněna. Konečné odpuštění se přijímá od Boha skrze Ježíše Krista. Musíme všechny své hříchy vložit na Ježíše, aby mohl naše hříchy smířit! Zvláště očištění Tvého srdce je důležité, protože Ježíš praví: „Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou“ (Matouš 5;8). Kromě toho Jan píše: „A nevejde do něho nic poskvròujícího, anebo působícího ohyzdnost a lež, než toliko ti, kteříž napsaní jsou v knihách života Beránkova“ (Zjevení Janovo 21;27).
Dílo Ducha svatého
Jak dojdeme k závěru, že bychom měli vyznat své hříchy? Duch svatý nás neustále vyzývá abychom se pokořili před Bohem (Filipenským 2;13). Je závažné, abychom neodporovali. Musíme se pokořit, podřídit svá ega a vyznat své hříchy. Ježíš vezme na sebe naši vinu. Milostí skrze víru jsme učiněni spravedlivými aniž bychom si to zasloužili. Otec nás bude považovat za spravedlivé, protože spravedlnost Ježíšova nám byla připočtena nebo udělena. Prorok Izaiáš opisuje toto odpuštění takto: „Velice se budu radovati v Hospodinu, a plésati bude duše má v Bohu mém; nebo mne oblékl v roucho spasení, a pláštěm spravedlnosti přioděl mne“(Izaiáš 61;10). Pavel mluví o stejné zkušenosti: „Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Jezukrista“ (Římanům 5;1). Toto rozhodnutí a zkušenost víry nesmíme opomenout jestliže máme být spaseni: „Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, totiž těm, kteříž věří ve jméno jeho“ (Jan 1;12).
Pýcha
Drahý příteli, nedovol pýše, aby Ti byla překážkou v představení všech svých hříchu Ježíši. Dokonale se mu otevři, nic nezatajuj! Je lepší vyznat své hříchy nyní, než aby všichni spasení zkoumali Tvůj život a viděli Tvé skryté stejně tak jako otevřené hříchy, když přijdou do nebe a budou se účastnit soudu bezbožných. Potom uvidí záznam ztracených a důvod jejich poklesnutí (Zjevení 20;4). Líbilo by se Ti to? Vidíš, nemáš co ztratit když vložíš všechny své hříchy na Ježíše. Když tak uděláš získáš vše! „Toho kde ke mně přijde“, praví Ježíš, „toho nevyvrhu ven“(Jan 6;37). Žádný hřích, ze kterého dokonale učiníš pokání, není pro Ježíše příliš vážný aby Ti neodpustil. Je vždycky ochoten nám odpustit. Přesto jsme zavázáni se pokořit a vyznat své hříchy. Učiòte to nyní! Neodkládejte to. Můžete nyní právě zde udělat přestávku a zúčtovat svůj život. Sepněte své ruce a vylijte vše před Ježíše. Učiòte to ve víře bez pochybování. Budete osvobození a volní – volní z pout hříchu, protože „jestliže vás vysvobodí Syn, právě svobodní budete“ (Jan 8;36). Tak to jednoduše udělejte, učiòte své rozhodnutí nyní! Když je jednou učiněné Ježíš praví: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj můj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám“ (Jan 14;27). My všichni ten pokoj potřebujeme! Svět nám ho nemůže poskytnout, jedině Ježíš může.
Křest víry
Je napsáno: „Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude“ (Marek 16;16). Bible také praví: „Tedy víra z slyšení, a slyšení skrze slovo Boží” (Římanům 10;17). I když Ježíše nemůžeme vidět musíme věřit Tomu, kdo dal vznik našemu letopočtu (př.Kristem – po Kristu-AD). Ježíš Kristus je středem celé Bible. Jedině skrze Něj můžeme být spaseni. I když Jej nemůžeme vidět nyní zjevil se nám skrze Slovo Boží. Proto: „Víra je nadějných věcí podstata a důvod neviditelných“ (Židům 11;1). Je to Ježíš Kristus – jediný, kdo může zachránit z hříchu – v koho ověříme. Sám Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda a život“ (Jan 14;6). O co víc, je napsáno že „A není v žádném jiném spasení; nebo není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti“ (Skutky apoštolské 4;12). Ani Budha, ani Mohamed, ani papež, nás nemohou spasit. Tito byli nebo jsou chybující stvoření. Jedině Stvořitel, Ježíš Kristus, který žil bez hříchu, je schopen dokonale spasit všechny kdo k Němu přijdou ve víře. Věříte tomu? Chcete se úplně rozhodnout věřit v Ježíše Krista a následovat Jej, poslouchat Jej a jeho zjevení v Bibli, včetně dobrých zpráv, které můžeme nalézt v Desateru, nehledě na cenu? Jestliže ano, příštím krokem je příprava na křest.
Víra a skutky jdou ruku v ruce. Jakub to podává takto: „Ale dí někdo: Ty víru máš, a já mám skutky. Ukažiž ty mi víru svou z skutků svých, a já tobě ukáži víru svou z skutků svých. Nebo jakož tělo bez duše jest mrtvé, tak i víra bez skutků jest mrtvá” (Jakub 2;18.26).
Pavel to říká takto: „Nebo milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami z sebe: dar jest to Boží, Ne z skutků, aby se někdo nechlubil. Jsme zajisté jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši k skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil, abychom v nich chodili“ (Efezským 2;8-10). Pro každého kdo přijal Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele bude přirozené, aby dokázal svou víru svými skutky. Křest je jedním takovým skutkem víry.
Před svým křest by jsi měl vědět následující:
Slovo „křest“ pochází z řeckého „baptismo“, což se používalo v kovářském řemeslu. Znamená to, že ponoříte věc do vody, aby ji voda dokonale přikryla. Předpokládejme, že kovář by udělal kovovou mříž určitého tvaru a chtěl by uzpůsobit tuto mříž podle toho tvaru. Potom by ji ponořil do vody, aby voda tuto věc dokonale přikryla. Stejným způsobem je kandidát na křest „pohřben“ ve vodě, když voda přikrývá celého člověka. Skrze křest symbolicky dokazuješ své přijetí Ježíšovy smrti, pohřbu a vzkříšení ve Tvůj prospěch. Kromě toho křest symbolizuje, že pohřbíš své břemeno viny do vody a povstaneš do novoty života společně s Kristem. Křest je také odpovědí dobrého svědomí Bohu, smlouvou s Kristem. Následující verše dokazují tyto body: „Zdaliž nevíte, že kteřížkoli pokřtěni jsme v Krista Ježíše, v smrt jeho pokřtěni jsme? Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt, abychom, jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili“ (Římanům 6;3-4) a „K čemužto připodobněn jsa nyní křest, i nás spaseny činí, ne to tělesné špíny smytí, ale dobrého svědomí u Boha dotázání, skrze vzkříšení Ježíše Krista“ (1. Petrova 3;21).
Jestliže ve svém každodenním životě vstupuješ s někým ve smlouvu, je vždycky důležité, abys znal podmínky smlouvy dříve než ji podepíšeš. To samé se týká křtu. Před křtem potřebuješ strávit hodně času u Božího Slova a na modlitbě, aby ses obeznámil s obsahem smlouvy. To je kromě toho jeden z důvodů proč mluvíme o „křtu víry“ nebo-li „křtu dospělých“ Před křtem by jsi měl učinit promyšlené rozhodnutí – dovolit, aby Tě Bůh přeměnil a měl by ses modlit o moc následovat Ježíše po celou cestu (1. Petrova 2;21). Křest by měl být vnějším znakem změny, která uvnitř Tebe proběhla.
„Křest“ nemluvòat
Jak už jsme došli k závěru, nikdo by neměl být pokřtěn bez víry. Malé miminko, kterému se dostane na hlavičku pár kapek – pokropené knězem – není biblicky pokřtěné. Ještě si nevycvičilo své smysly, aby vědělo co je správné a co je špatné (Židům 5;13-14). Ještě musí porozumět poselství Ježíše Krista zachraòujícího od hříchu. Proto v Něj nemůže mít osobní víru. Protože Bible praví „Kdo uvěří a pokřtí se spasen bude“ (Marek 16;16) a že „víra pochází ze slyšení, slyšení pak skrze Slovo Boží” (Římanům 10;17), křest musí proběhnout jedině poté když zmíněná osoba uvěří v Ježíše Krista. Kropení nemluvòat tedy není křtem ale lidskou tradicí, která je hezká. Proto mnoho věřících, kteří prodělali toto kropení/křest nemluvněte, by mělo být pokřtěno biblickým způsobem.
Konfirmace
Katolická církev zavedla konfirmaci v 13. století. Je známou skutečností, že velmi málo lidí, kteří jsou konfirmováni věří v Ježíše Krista jako ve svého osobního Spasitele. To dokazuje, že takovéto nařízení je chybné. Ostatně, Ježíš ve své řeči na rozloučenou svým učedníkům praví, že by měli kázat všechno co nám nařizuje (Matouš 28;18-20) a „křest“ nemluvòat a konfirmace nebyly v Ježíšově učení zahrnuty. Jsou to nebiblické tradice.
Některé příklady křtu
V Bibli je mnoho příkladů křtů. Když Filip kázal evangelium o Ježíši etiopskému eunuchovi, eunuch řekl Filipovi: „Aj, teï voda. Proč nemám býti pokřtěn? I řekl Filip: Věříš-li celým srdcem, sluší . A on odpověděv, řekl: Věřím, že Ježíš Kristus jest Syn Boží. I rozkázal státi vozu, a sstoupili oba do vody, i Filip i komorník. I pokřtil ho“ (Skutky 8;26-38).
Když Filip hlásal evangelium v Samaří mnozí přijali poselství. Bible také mluví o důsledku Filipova kázání: „A když, uvěřivše Filipovi zvěstujícímu o království Božím a o jménu Ježíše Krista, křtili se muži i ženy“ (Skutky 8;12).
Krátce po letnicích Petr a zbytek apoštolů vystoupili na veřejnosti a řekli: „Protož věziž jistě všecken dům Izraelský, že jest Bůh i Pánem ho učinil i Kristem, toho Ježíše, kteréhož jste vy ukřižovali. To slyševše, zkormouceni jsou v srdci svém, a řekli ku Petrovi a k jiným apoštolům: Což máme činiti, muži bratří? Tedy Petr řekl k nim: Pokání čiòte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého“ (Skutky 2;36-38).
Když Jan Křtitel vystoupil na poušti volal na lidi: „Pokání čiòte, nebo přiblížilo se království nebeské. A křtěni byli od něho v Jordáně, vyznávajíce hříchy své” (Matouš 3;1-6). Můžeme vidět, že křest předchází uznání a vyznání vašich hříchů a že jednotlivá osoba přijme poselství Ježíši Kristu jako Spasiteli ve víře.
Bible uvádí, že je „jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Efezským 4;5). Proto je biblický křest křtem víry, při kterém je věřící pohřben do vody a povstává k novotě života společně s Kristem. V případě že jsi ještě nezažil tento křest, měl by jsi následovat šlépěje Ježíšovy. Byl pohřben v řece Jordán, i když nemusel, ale učinil to jako příklad pro nás, abychom kráčeli v jeho šlépějích (Matouš 3;1-17 a 1. Petrova 2;21).
Drahý příteli, Bible jasně praví, že křest Ježíše, biblický křest, křest víry, je velmi důležitý. Je napsáno: „Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude“ (Marek 16;16). Když jsme jednou přijali víru Ježíšovu – takovou víru jakou měl Ježíš – jsme připraveni na křest. Jakub 4;17 praví: „A protož kdo umí dobře činiti, a nečiní, hřích má”. To platí i o křtu. Jestliže dokážeš ze Slova Božího říct, že křest víry je správný a nejsi tímto křtem pokřtěn měl by jsi kontaktovat kazatele/pastora, který vyhlašuje víru Ježíšovu, aby to mohl učinit.
Ježíš řekl Nikodémovi slova k zamyšlení: „Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího“ (Jan 3;3-6).
Tento příběh nám říká, že Duch svatý nás neustále vyzývá abychom řekli „ano“ Ježíši a následovali Jej. Ježíš to ilustruje takto: „Vítr kde chce věje, a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází, a kam jde. Tak jest každý, kdož se z Ducha narodil“ (Jan 3;3-8).
Působení Ducha svatého na lidské srdce může být přirovnáno k větru, je neviditelné, ale jeho účinky jasně viditelné a postřehnutelné. Obnovující moc, kterou žádný člověk nedokáže vidět, neustále vytváří nový život v duši; tvoří novou bytost k obrazu Božímu. Otevřeme se moci Boží v našich životech. Naše životy se potom úplně promění. Potom budeme služebníky místo vládců, budeme milosrdnými místo nesoucitnými, místo nenávisti budeme milovat, místo bojovného ducha budeme přátelští a tak bychom mohli pokračovat (Filipenským 2;13). Drahý příteli, neodpírej Duchu svatému, ale pozvi Jej, aby vstoupil do Tvého života. Potom všichni postřehnou něco radikálního, něco fantastického, co se objevilo ve Tvém životě. To je způsob jak se staneme dobrými svědky pro Ježíše.
Život v Kristu
Když jsme se jednou rozhodli následovat Krista a byli jsme pokřtěni biblickým způsobem máme pokračovat v životě v Kristu a s Kristem. Tady stojí zato si povšimnout, že máme nepřítele, satana, který se nás snaží pokoušet ke konání zla. Pokud nejsme pevně spojeni s Kristem vzdáme se pokušení. Jakub to říká takto: „Ale blahoslavený muž, kterýž snáší pokušení, nebo když bude zkušen, vezme korunu života, kterouž zaslíbil Pán těm, jenž ho milují. Žádný, když bývá pokoušín, neříkej, že by od Boha pokoušín byl; nebo Bůh nemůže pokoušín býti ve zlém, aniž on koho pokouší. Ale jeden každý pokoušín bývá, od svých vlastních žádostí jsa zachvacován a oklamáván. Potom žádost když počne, porodí hřích, hřích pak vykonaný zplozuje smrt“ (Jakub 1;12-15).
Na začátku jsme psali o boji mezi tělem a duchem. Tělo je součást nás. Satan nás pokouší skrze naše smysly, ale my prostě nemáme dovolit tělu, aby nás ovládalo. Máme následovat hlas Boží, jeho rady a vedení. Stvořitel ví, co je nejlepší pro jeho stvoření a jeho desatero bylo navrženo pro naše štěstí s Bohem a s druhými. Těch deset krátkých přikázání bychom se všichni měli naučit nazpamě tak jak jsou zaznamenána v Exodu 20;3-17. Když jsme v souladu s Božími přikázáními jsme v souladu s Tím, kdo je určil – pro nás.
Boj proti svému já je největším bojem kdy bojovaným. Vzdát se svého já, rozhodnout se cele následovat Boží vůli, obléci pravou pokoru ducha a prokazovat lásku, přátelství a ostatní dobré „ovoce“, je něco co nemůžeme vykonat ve své vlastní síle. Ale s Boží pomocí v našich životech můžeme obdržet vítězství i v této oblasti. Svatý život a charakter Kristův jsou bezchybným příkladem toho jak můžeme zvítězit nad svým já. Jeho důvěra ve svého nebeského Otce nemá hranic. Jeho poslušnost a sebezapření byly bezpodmínečné a úplné. Nepřišel aby Mu bylo slouženo, ale aby sloužil druhým. Nepřišel, aby se stala jeho vůle, ale vůle Toho, který Jej poslal. Ve všem se poddával Tomu, Jehož soudy jsou spravedlivé. Ježíš řekl: „Sám ze sebe nemůžu učinit nic“ (Jan 5;30). Bůh může a chce udělit svým služebníkům veškerou moc, kterou potřebují, stejně tak jako moudrost nezbytnou v každé situaci. Naplní nejvyšší očekávání těch, kdo v Něj složí svou důvěru.
Buï aktivním svědkem!
Když si uvědomíme co Ježíš učinil, aby nás zachránil, a zakusíme ten bohatý život v Kristu, budeme se chtít podělit o naši radost a dobrou zprávu s ostatními. Žádný opravdový křes an o tom nemlčí. Naléhavé vyzvání přichází od samotného zaměstnavatele, Ježíše Krista : „Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi. Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, Učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa“ (Matouš 28;18-20). Také jsme pobídnuti představovat poselství o spasení všem těm, které potkáváme. Ježíš, který byl sám světlem světa (Jan 8;12), to popisuje takto: „Vy jste světlo světa. Nemůže město na hoře ležící skryto býti. Aniž rozsvěcují svíce a stavějí ji pod kbelec, ale na svícen; i svítí všechněm, kteříž v domu jsou. Tak svě světlo vaše před lidmi, a vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, jenž jest v nebesích“ (Matouš 5;14-16).
Protože žijeme na konci časů máme nést pro lidi zvláštní poselství; toto poselství nalezneme ve Zjevení 14, verších 6-12 a v kapitole 18, verši 4. Je to poselství o spasení a varování, které má být hlásáno všem národům a lidem. Poselství pro naši dobu. Bůh se postará, aby se toto poselství dostalo k lidem a mnoho těch, kteří mají lásku Ježíšovu jsou velmi zaneprázdněni hlásáním tohoto poselství skrze rádio, televizi, video, fax, e-mail, internet, SMS, CD, kazety, knihy, letáky, brožury, kázání v ulicích a také skrze různé přednášky. Hnutí je v pohybu a nikdo je nemůže zastavit. Vy se pouze můžete postarat a ujistit se, abyste se zúčastnili, protože je to vzrušující a smysluplné pracovat pro Pána. O co víc, Bůh dá svého Ducha těm, kteří Jej poslouchají (Skutky 5;32). Podle Bible bude tato práce dokončena rychle (Římanům 9;28), jako porodní bolesti rychle přepadnou ženu (1. Tesalonickým 5;3). Dosáhli jsme už takového stádia, kdy se přímo před našimi zraky dílo rychle dokončuje. Ale nesmíme zapomínat na obyčejný lid, který může hrát tu nejdůležitější roli. Oni totiž svědčí dům od domu, nebo pořádají setkání po domech a přednášejí tam kde veřejnost nemá přístup. Nech nejste jedinými, kdo se přidají, aby hlásali toto poselství milosti a varování ostatním. Ale nyní musíme být činní. Ukažte, že vám záleží na ostatních. Ukažte, že vykonáte svůj díl, abyste pomohli lidem uniknout z království temna do naděje a budoucnosti věčného života. A je Bůh s vámi!
V požehnané naději Bente a Abel Struksnes